Nicky...3b

17. listopadu 2009 v 18:32 | Rita |  Nicky Evansová
Po dlouhé době xD vám sem dám další pokračování mého 'díla'. Tak písněte.


…"Nicky, co tady děláš?"ptala se mě Sára v laborce. "V kanclu se to nedá vydržet."postěžovala jsem si. "Aha, posaď se!"všimla si, že stojím. Posadila jsem se na židli k jednomu z počítačů. "Radek dělá problémy?"zeptala se. "Je to už celých deset dní, furt po mně hází vraždícím pohledem."odpověděla jsem. "To je dost blbý."řekla na to. "Jenže víš, co je nejhorší? Jestli spolu nebudeme schopní pracovat, tak mě Bliks bude muset vyrazit, říkal mi to."řekla jsem jí další jobovku. "Co budeš dělat? Když tě vyrazí."zeptala se. Kdyby se mě ptal někdo jinej, kopla bych ho do zadku, ale Sára to nemyslí špatně. "Požádám o přeložení."odpověděla jsem proto. "Myslíš, že to je nejlepší řešení?"ptala se dál. "Nic mě tady nedrží, mamka se stěhuje do Anglie a s Radkem už nechci být v jedné místnosti."odpověděla jsem vyhýbavě. Sára se na mě podívala, dobře ví, že nevím, jestli to je dobrej nápad. Zná mě dobře. "Myslím, že i kdyby tě vyhodili z týmu,

Bliks ti žádost o přeložení nepodepíše."řekla Sára. No jo, ale, "To já dobře vím." "Chceš kafe?"zeptala se mě. "Jo, dík."odpověděla jsem. Sára šla pro vodu. Tak se zatím podívám na něco do počítače… Tak jsem se začetla do domů na prodej, že jsem si ani nevšimla, že se Sára vrátila. "Co to blbneš?!"zeptala se. "Nic."rychle jsem vypla internet. "Proč o tom uvažuješ? Myslíš, že by to Bliks chtěl?"ptala se Sára. "Bliksovi to může být jedno."odsekla jsem. "Když si tohle hledáš, jako bys chtěla, aby se to stalo."řekla klidně. "A tady máš to kafe."dodala a podala mi hrnek. "Dík."poděkovala jsem za kafe. "Nechceš mi něco říct?"zeptala se mě. "Choval se ke mně tak hezky, říkal, že počká, až budu připravená. Jenže pak si zničehonic zavolá a řekne mi…"nedopověděla jsem. Zradil mě hlas. "Měla jsem ho ráda, ale nechtěla jsem nic uspěchat. Už jsem jednou naletěla. Měla jsem vědět, že Radek je úplně stejnej."dopověděla jsem, když jsem už mohla mluvit. "Tos nemohla vědět."zašeptala Sára. "Je půl druhé, už jsi byla na obědě?"zeptala jsem se. "Dobrej nápad, zajdem k Ropuše."rozhodla Sára. "Bicky, jdem."zavolala jsem celkem zbytečně. Bicky se zvedla ve stejnou dobu, co já. Na chodbě jsem se zastavila. "Zajdu se zeptat šéfa, jestli už můžu jít dom."oznámila jsem Sáře. "Šéfe, chtěla jsem se jen zeptat, jestli už můžu jít."vrthla jsem do Bliksovi kanceláře. Samozřejmě po zaklepání. "Dneska máte mít volno, jen jsem vám chtěl oznámit ten výcvik."odpověděl a otočil se zpátky na muže, co seděl naproti jemu. Vůbec jsem si ho nevšimla. Muž byl hodně drzí a i přede mnou se Blikse zeptal, "A kdy bych měl nastoupit?" Nastoupit? Kam? Místo mě?, ano určitě místo mě, jinak by se na mě Bliks nepodíval omluvným pohledem. Takže už si našel náhradu. A to jsem ještě pořád v týmu. Tak ať mi políbí prdel! Já tady vlastně ani nemusím bejt. Vyběhla jsem z kanceláře jako namydlenej blesk. Bliks letěl za mnou. "Nech si to vysvětlit!"křičel za mnou. Sára to sledovala udiveným pohledem. "A co, že už jsem vlastně mimo hru? Že si myslíte, že to nedokážu?"zaječela jsem. To už jsme byli u parku. Muselo to vypadat dost komicky. Zastavila jsem. Bliks šel pomalu ke mně. "Nikdo něříká, že jsi mimo hru. A vím, že to dokážeš."odpověděl na obě otázky. "Tak proč?!"rozčílila jsem se. "Nekřič tolik, já tě slyším."upozornil mě Bliks. Na to nemám, musím jít pryč. U parku parkuji, to je ono, už vidím svoje auto. Rozhodným krokem jsem šla k němu. "Tímhle nic nevyřešíš!"volal za mnou. Ignorovala jsem ho. "Příjdeš zítra?"zavolal za mnou ještě, když viděl, že to nikam nevede. "To nemá cenu, když už máte náhradu!"odpověděla jsem naštvaně, nastartovala a jela dom. Sakra, Bicky, zůstala na stanici. Prudce jsem zastavila. Vběhla jsem na stanici, ještě pořád tam stála Sára. "Co se děj…?"zkusila se zeptat. "Bicky, pojď."neposlouchala jsem ji.
"Já vím, útěkem nic nevyřeším."mluvila jsem s Bicky, kterou jsem nechala lehnout si doma na gauč. Nejsem blbá, vím, že mi neodpoví. A to je dobře. "Samozřejmě, že půjdu na ten výcvik. To víš, že jo, Bicky."usmála jsem se. "Na na ná na, na na ná na nááá…"zvonil mi telefon, "Haló?"zvedl jsem ho. "Tady je Bliks."představil se volající. V tu chvíli jsem měla pocit, že s tím mobilem prásknu, ale něco z jeho hlasu mi napovědělo, že se něco stalo. "Co se děje?"zeptala jsem se vážně. "Vaši rodiče měli autonehodu, otec na místě mrtví, vaše matka nezvládla převoz."odpověděl. "To není pravda!"rozbrečela jsem se. "Mrzí mě to, nedalo se nic dělat."řekl Bliks. "Kde jsou?"zeptala jsem se. "Vaše teta těla nechala převést do márnice. Tam nemůžete. O pohřeb se postará…"povídal Bliks. Já jsem ho dál nevnímala, jeho slova mi splívala, najednou jsem věděla, že mobil, co mám v ruce neunesu. Nevydržím ani stát. Prásk!
"Nicky, jsi v pořádku?"starala se teta. "Co se stalo?"zeptala jsem se. Nemohla jsemsi vzpomenout, že bych se přemýstila do ložnice na postel. "Omdlela jsi."odpověděla. "Kolik je hodin?"zeptala jsem se. "Je šest, docela jsi nám nahnala."odpověděl zase jiný hlas, Bliksův. "Mrzí mě, co jsem vám řekla."oznámila jsem Bliksovi. "Já se omlouvám, že jsem vám to neřekl."odpověděl. "Jsem strašně unavená"řekla jsem. "Vyspi se, pošlu ti sem Sáru. Já už musím."řekl Bliks. Potom odešel. "Já taky půjdu, musím zajistit pohřeb."řekla teta. Vděčně jsem se na ni podívala. Potom jsem usnula.

"Nicky, už jsi vzhůru?"všimla si Sára. "Jo, kolik je?"řekla jsem. "Osm, jedla jsi něco?"starala se Sára. "Od rána ne."připustila jsem. "Pojď do kuchyně, něco udělám."rozhodla Sára. Jindy bych odporovala, ale teď by mi kus jídla přišel vhod. "Bude zítra ten výcvik?"zeptala jsem se. "Jo, nemůže se odložit."potvrdila. "Radek musí být nadšenej."uchychtla jsem se kysele. "Nech toho!"okřikla mě, "Proč jsi tak vyletěla z Bliksovi kanceláře?"zeptala se. "Naštvalo mě, že už si hledá náhradu."odpověděla jsem. "Cože?!"divila se Sára. "Musí počítat i s tou možností. Nedošlo mi to."řekla jsem. "Tak jsem to nemyslela, on už má náhradu?!"vysvětlila. "Jak to bude s pohřbem?"zeptala jsem se trpce. "Je plánovanej den po výcviku."odpověděla opatrně. "Po výcviku?"podivila jsem se spíš pro sebe než pro ni. "Jo."potvrdila. Teta má něco za lubem, jinak by byl pohřeb pozítří, a týká se to mě, nechce náhodou, abych ten výcvik…, "tys jí řekla, že chci odstoupit?"zeptala jsem se. "Já ne, Bliks jo."odpověděla. "Jestli chceš, tak už běž."řekla jsem jí. "Ne že bych tě vyhazovala, ale už tady jsi čtyři hodiny, a zítra je ten výcvik."uvědomila jsem si, co jsem řekla za pitomost. "Chtěla jsem jít, ale bylo mi to blbý, já zítra přijdu, po výcviku, jo!"řekla ona. "Jo, zítra v devět."řekla jsem jí. To už byla obutá. "Co…?"divila se.
Mami? Zdálo se mi, že ji vidím. Podívala jsem se líp, ne to se mi zdálo. Za poslední dvě hodiny už asi po dvacáté. Kam se pohnu, tam ji vidím. Asi půjdu spát. Na ten zítřejší výcvik. Ano, půjdu na něj. Máma vždycky chtěla, abych nic nevzdávala. Říkala, že až jednou přijde její čas, nechce, abych brečela. Chce abych věděla, že je někde, kde je jí lépe. Ale ona ještě neměla umřít. Padesát pět let, není čas na umírání. Sakra! Brečím, jak jinak. Chci aby se vrátila. Aby přišla za mnou a řekla, neboj Nicky, vždyť já jsem tu s tebou. Jenže to se nestane, máma je mrtvá! Je to na nic!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama